Od Jadranu domů ....
Hm…. jak začít? Velkolepá výprava se zdařila. Dá se to zvládnout. Adria Radweg: Grado – Salzburg, no a pak dál kolem jezer až domů. Zdálo se být nemožné přejet od Jadranu Alpy a Novohradské hory, ale co už… je to za námi. A co jsme viděli nám nikdo nesebere. Takže postupně….
Odjezd byl naplánován na neděli 21.6.2015 ve 22 hodin z Třebíče, kde před odjezdem proběhlo kratičké soustředění „ U Kmotra“. Všechno klaplo a my vyrážíme podle plánu k Jadranu. Cesta byla docela příjemná, každý ji trávil, jak jen nejlíp mohl, ale všichni jsme se těšili, že se ráno budeme koupat v moři.
Den první: 22.6.2015 – trasa Grado – Vendoglio – 84 km. V ranních hodinách nás složil dopravce v Italském Gradu nedaleko pláže a nás čekalo to, nač jsme se již dlouho všichni těšili. Koupel v Jadranu. Přestože bylo moře poměrně chladné, ale kdo se nevykoupal, jakoby tu ani nebyl. Svačinky a občerstvení ze zásob, osvěžení a okolo půl jedenácté už nám nezbývá než vyrazit. Před námi dlouhá cesta a plno dobrodružství…najeli jsme na cyklostezku a vyrážíme směr Udine. Po pár kilometrech už však v pelotonu zavládl hlad a většina chtěla zastavit a někde dát pravé italské jídlo. Buď pizzu nebo špagety. A tak u vesničky Muscoli zastavujeme a zkoušíme Boloňské špagety. Pivo tedy nic moc ale špagety výborné. Počasí nám zatím přeje a tak jedeme dál. Další zastávka v opevněném městě Palmanova. Postaveno v renesančním slohu na půdorysu devíticípé hvězdy. Monumentální bránou se dostáváme na hlavní náměstí Piazza Grande s korouhví a velkým chrámem. Prohlídka města, focení, odpolední káva. Dusno jak v aréně a již bylo vidět, že se něco chystá. Sice změna počasí, ale to nás nepřekvapilo, protože jsme to tušili. Krajina rovinatá až nudná. Mile překvapili Italové, které si každý představoval jako temperamentní choleriky, neustále troubící a gestikulující ta jejich gesta. Opak je pravdou. Na křižovatkách kdy my měli stopku nám dávali přednost a troubení nikde. Někdy okolo 19 té hodiny již nebe potemnělo natolik, že až jsme nesplnili plán, začínáme pokukovat po ubytovaní. Samo nebe nám do cesty ve vesničce Vendoglo nastrčilo typickou italskou usedlost s ubytováním. Domluva jednoduchá. Anglicko italská. Máte volné pokoje? Sí!?! Můžeme použít bazén? Sí!?! Bylo by možno půjčit kytaru? Sí!?! A z našeho davu se ozvalo „ A do prdele..!?!“ Hm… Dostali jsme večeři, k ní polentu nebo co to bylo, pár lahví výborného vína a zpěv s kytarou do pozdních nočních hodin. A ani déšť nevadil, přestože se spustil ihned poté, co jsme se zabydleli.
Den druhý: 23.6.2015 – trasa Vendoglio – Pontebba – 71 km. Ráno chladné, pošmourné, neveselé a nevypadalo moc dobře. Chladno a ocelově šedá obloha nevěstila nic dobrého. Po snídani dlouze váháme, zda vůbec vyjet. Co se dá dělat. Vyjíždíme a po pár kilometrech začíná pršet. Není se čím kochat i když už vjíždíme do podhůří Alp a cesta je daleká. Po absolvování ani ne 15 kilometrů následuje asi dvouhodinová vynucená technická přestávka, neboť chčije jako z konve. Na druhou stranu nutno podotknout, že se nám podařilo zastavit přímo u kavárny městečka Osoppo, kde se všem náramně líbilo. Podávala se nejen káva a zákusky ale i pivo a točené bílé a červené. Dvouhodinová přestávka se tak stala příjemným odpočinkem. Když ještě ne zas tak úplně přestalo, vyrážíme, neboť máme zpoždění. Ale to my máme pořád. Vjíždíme do údolí říčky Femma a začínají se objevovat překrásné scenerie alpského masivu. V jedné z malebných vesniček Venzone zastavujeme, abychom vyzkoušeli místní kuchyni. Hodně pozdní oběd byl doplněn dobrým italským vínem. Vyčasilo se, ale na radaru bylo vidět, že nás cosi pronásleduje, což bylo v dálce vidět už i v údolí. Další cesta vedla úzkým údolím až do městečka Pontebba, kde v rozhodování zda pokračovat, anebo se ubytovat rozhodla docela prudká bouřka. Poetická pizzerie na malém náměstí nás pohltila a poskytla úkryt. No a konečně jsme se také dočkali té pravé italské pizzy.
Den třetí: 24.6.2015 – Pontebba – Spittal an der Drau – 111 km. Po propršené noci nás čeká slunečné ráno. Snídaně a jedem. Nádhera. Kousek za městem najíždíme na cyklostezku, která vede po tělese staré zrušené železniční trati. Něco úžasného. Prý musíme nastoupat přes 400metrů než se dostaneme do Rakouska. Cesta vedla lesem, tunely, mosty po krásném asfaltu a nikdo ani nepoznal, že neustále stoupáme. Míjíme spoustu zrušených nádražních budov a kocháme se Alpskými štíty, které leckdy dosahují hodně přes dva tisíce metrů. Kolem poledne opouštíme Itálii a přechodem Thörl-Maglern/Tarvisio přejíždíme do Rakouska. Na hranici jsme očekávali návaly běženců, ale nebyla to pravda. Po krátké zastávce a osvěžení směřujeme po řece Gail do rakouského Villachu. Nádherné historické město, které stojí za prohlídku. Následně pak oběd, kde jinde než v pivovaru Villacher. Úžasné místo, ale bohužel musíme dál. Z Villachu pak proti proudu Drávy stoupáme k překročení hlavního alpského hřebene. Ve Spittalu nastává zdrcení, kdy nám ujel vlak přes skálu s tím, že další rychlíky bohužel potřebují rezervaci na kola a tak bohužel se již v 19 hodin ubytováváme s tím, že ráno v 6 hod jede osobák, který nás sveze bez rezervace. Co už? Přijímáme welcome drink od krajana u Ukrajiny, který nám slevil, jak jen nejvíc mohl, neb budeme bez snídaně. Budíček v 4:30 hodin, protože se musíme přesunout na nádraží.
Den čtvrtý: 25.6.2015 Spittal an der Drau – Torren – 95 km. Časný budíček a odjezd na nádraží. Snídaně v bufetu. Nakoupení lístků pro nás i pro kola. Vše se povedlo a tak v 6:00 hodin přijíždí vytoužený vlak na 3. kolej a my po nástupu šťastni odjíždíme, abychom překonali průjezd tunelem přes skálu. Ve vesničce Mallnitz přesedáme na speciální soupravu, která jezdí pouze skálou do Bocksteinu. Co nás tady čekalo, byla hrůza. Zasněžené vrcholy lyžařského střediska Sportgastein napovídaly, že tady teplo asi nebude. Sice jasno, slunečno ale teploměr neukazoval snad ani 5 stupínků. Sjezd do údolí byl tedy docela chladný. Zastávka v lázeňském lyžařském středisku Bad Gastein byla plánovaná. Snídaně u Sparu s vyhlídkou na sjezdovku kde Ester Ledecká letos v lednu vyhrála první místo ve světovém poháru. Hurá dolů. Po sjezdu asi 500 výškových metrů do údolí přes známá lyžařská střediska už bylo fajn. Dál pak podél řeky Salzbach kolem vodopádu Gollinger Wasserfall.směr Salzburg. Před městem Sankt Johan jsme vystoupali na jeden z mála fakultativních výletů, prohlédnout Lichtenštejnskou soutěsku. A pak kolem skokanských můstků v Bischofshofenu až do Torrenu.
Den pátý: 26.6.2015 – Torren – Lambach – 134km. Na dnešní den se každý nesmírně těšil. Nejen, že pokoříme onu Adria Radweg ale dnes nás čekala prohlídka Salzburgu. A tak po snídani vyrážíme podél Salzbachu. Kocháme se Alpskou krajinou, kterou už pomalu necháváme za zády, abychom po již zcela rovinaté krajině dorazili do slavného Mozartova rodiště.
Tak se skutečnost stala pravdou. Musíme se pochválit, zdolali jsme Adria Radweg. Něco málo přes 400 km. No jo? Jenže tady nekončíme….!?! Po prohlídce historického centra slavného města a malém občerstvení na Mozartově náměstí opravdu jedeme dál. A to bohužel opět do kopce. Po výjezdu ze Salzburgu, podjíždíme slavnou dálnici A1 a stoupáme směr Eugendorf, abychom následně sjeli do údolí, kde se před námi rozprostřelo známé jezero Mondsee. Ve městě pár fotek a zastavujeme u Číňana, který nás překvapuje skvělou kuchyní, kde za pár korun nabízí hned 17 jídel jako polední menu. Objíždíme jezero a na jedné z pláží dáváme koupel. Teplota tedy nic moc, ale když už jsme tady…. Dokonce jsme plácli i beach volejbal s míčem s Krtečkem, který pak necháváme místní rodince s malým synem, což oni ovšem nechápou. Pokračujeme přes Unterah dál podél Attersee. Protože byl celkem hic, tak jsme neodolali a vyzkoušeli i vodu v Attersee. Nakrmíme labutě zbytky pečiva a jedem. Ve Schorfling am Attersee opouštíme jezero a vydáváme se po řece Traun až do Lambachu. Kde nocujeme. K večeři grilovaná kotleta případně makrela neměla chybu. Večer krásný nicméně únava je již znát a tak spokojeně usínáme
Den šestý: 27.6.2015 – Lambach – Nové Hrady – 155 km. Dnes nás čekájí Novohradské hory….a stálo to za to. Z Lambachu jedeme dál podél řeky Traun až do Lince. Cesta nezáživná až nudná…rovina a řeka. V Linci přijíždíme k Dunaji kde po pár kilometrach za Lincem tento veletok opouštíme. Zastávka na pláži u jezera Pleschingersee. Nuda končí. Začíná pršet a bohužel stoupání. Ale jaké….?!? Ani déšť nikomu nevadil, jako vadil ten kopec. Hnus…Inu blížíme se k domovu a bohužel Novohradky musíme přejet. Terén patřičně členitý. Hned z kopce hned do kopce a do toho slabé či silné přeháňky. Tato etapa byla snad nejhorší z celé cesty. Ve vesničce Schenkensfelden zastavujeme v pizzerii, kde si dáváme poslední rakouské jídlo. Dál přes Reichenthal a Leopoldschlag někdy kolem 16 hodiny dorážíme ke státní rodné hranici a přes lávku v bývalé obci Cetviny se vracíme do vlasti. To že prší už ani nikdo nevnímá. Všude kolem jsou Novohradské hory a kopce. Za hranicemi dáváme klobásu a Budvar, abychom nabrali sil dojet až do Nových Hradů, kde nás má ubytovat hoteliér v Penzionu u Ladě. A tak hltáme další kilometry kopců a deště přes Leopoldov, Pohorskou ves, Černé údolí. Tady už leje tak, že se místy schováváme v lese pod stromy, neboť po silnici se dalo jet tak leda na lodi. No a ty jsme si jako náhodou nepřibalili. Večer po sedmé dojíždíme do Hradů. Zničeni, mokří, hladoví ale šťastni. Laďa nám připravil vynikající hovězí guláš a abychom uschli, v penzionu pustil i topení, za což jsme mu byli strašně vděčni, protože na pokojích bylo vlhko jako v prádelně a bez topení by nám do rána nic neuschlo.
Den sedmý: Nové Hrady – Třebíč (Moravský Krumlov) 130/150 km.
Do rána se vypršelo a vyčasilo a my mohli ráno vyrazit. Výtečná snídaně přesně na čas a jede se. Hm… docela členitý terén. Jedeme přes Gmund do Rakouska. Částečně zkracujeme cestu poslední etapy, aby nakonec nebyla nejdelší. Počasí nám přeje a tak na přibližně šedesátém kilometru vjíždíme zpět do Česka a obědváme v malebné vísce Maříž, proslavené místní keramikou. Dále pak Slavonice, stoupání na Staré Hobzí a Jemnice. Tady Pavel dostává výtečný nápad jak se vyhnout hlavní silnici a vede nás cyklostezkou Jihlava Rabs. Bylo to sice delší, ale cesta pěkná. Motáme se budečskými lesy, abychom na závěr dojeli do Jaroměřic, kde po zastávce v Corridě se naše cesty dělí. Já jedu na Hrotovice směr EDU a Moravský Krumlov. Zatímco ostatní směr Třebíč. Nutno podotknout, že jsem na tom líp, protože mi do zad foukal docela slušný vítr. A tak kolem osmé si píšeme, že jsme všichni úspěšně doma!!!
Sečteno a podtrženo v mém případě to dělalo rovných 800 km. A to nepočítám úvodní prolog 45 km, co jsem musel do Třebíče v neděli na bus. Cesta krásná, plná nádherných scenérií, překvapení a úžasné krajiny. To, že jsme několikrát promokli, nikdo neřešil, ale všichni jsme se jednomyslně shodli, že přejet od Jadranu Alpy je daleko jednodušší než přejet Mühlviertel a Novohradské hory. To bolelo…. A hodně. Přesto všechno kdo by měl zájem, může si po našich trasách tu cestu dát taky. Věřím, že litovat nebude. Bylo to nezapomenutelné…A co bude další výprava? Uvidíme… Pár tipů máme. Slibuju, že Vás budeme informovat.
Za Fofobiketeam Aleš
Projeté trasy ve formátu gpx je možné stáhnout zde: Grado - Třebíč
